Hry v městských ulicích jsou zvláštním druhem, málo rozšíře- ným a propracovaným. A přece dosavadní zkušenosti těch vedou- cích mládeže, kteří se jimi začali zabývat v praxi, ukazují na jejich velký výchovný a výcvikový význam i na oblibu, které tyto nové hry mezi dětmi získaly.

Většina chlapců a děvčat žije dnes ve městech. Ulice, náměstí, parky, staré čtvrti plné tajemných zákoutí jsou jejich každodenním prostředím, kterému přivykli. I když se snažíme děti co nejčastěji odvádět na hřiště a do přírody, přece jen často využijeme samotné- ho města jako dějiště zvláštních her, které se nemohou přenést ni- kam jinam. Tím spíš, že mnohé z nových her mají zvláštní kouzlo, jsou napínavé, seznamují nás s přítomností i minulostí.

Drobnější hry lze provést zpravidla v kterékoli denní i roční do- bě. Pro velké hry s dramatickým libretem je nejvhodnějším obdo- bím jarní nebo podzimní odpoledne a podvečer, kdy z ulic zvolna mizí světlo, obloha nad střechami domů je zbarvena odleskem po- sledních slunečních paprsků a z průchodů, chodeb a sklepů pryští na chodník tajemné šero.

Pozorovací a pátrací

Doplňte seznam

Vedoucí si předem prohlédne knihkupecký výklad, nadiktuje hrá- čům seznam dvaceti pěti titulů a vyšle je k prodejně s ůkolem, aby každý sám doplnil k názvům knih jména autorů a ůplný soupis při- nesl co nejdřlve zpátky. Pro umístění v závodivé hře bude rozho- dujíci, kdo odevzdá dřiv celý seznam bez chyby.

Kimova hra na ulici

Zastavte se u knihkupectví, určete malý postranní výklad nebo jis- tou část velké výlohy, kde je vystaveno asi dvacet knih. Nechte hráče, aby si tyto knihy prohlédli, po dvou minutách je odveďte stranou a vyzvěte je, aby každý sám napsal:

1. Jména autorů, je jichž knihy byly ve stanovené části výkladní skříně vystaveny,
2. Názvy vystavených knih,
3. Hrají-li starší chlapci a děvčata, oba předcházející úkoly spojte.

Zastavíte-li se u knihkupectví, kde je celá jedna výkladní skříň vě- nována dětským knížkám, uspořádejte jinou malou soutěž. Ať kaž- dý vyhledá knihy, jejichž autory zná, a napíše co nejobsáhlejší se- znam jejich prací. Budou-li za výkladem například setonovi Dva divoši, znalec setonova díla k nim připojí další tituly, které ve vý- kladu sice nejsou, ale o nichž ví nebo je dokonce četl: Rolf zálesák, Moji známí z divočiny, Z lesního království atd. Za každý správný název knihy dostane jeden bod.

Dejte hráčům na tento úkol deset minut a pak porovnejte, jaké kdo má znalosti.

Hledejte knihu

Vyhlédněte si v knihkupeckém výkladu jednu knížku, řekněte na- hlas její název, a kdo nejdřív objeví, na kterém místě leží, dostane jeden bod.

Podmínky můžete obměňovat - jednou ohlásíte titul knihy i je- jího autora, podruhé jenom název bez autora, potřetí autora bez ti- tulu knihy.

Vybírejte zejména ty knihy, které mohou mít nějaký význam pro vaše chlapce a děvčata - romány, naučné knihy a příručky; a z prostého cvičení postřehu se stane i jakýsi "referát" o zajírna- vých knihách.

Kimova hra na ulici (II.)

Vedoucí projde s dětmi méně známou ulicí, kde je řada obchodů (20-30). Všichni si mají zapamatovat jejich názvy. Potom celá vý- prava zahne za roh a tam každý napíše na list soupis těch obchodů, které si zapamatoval. Všichni pracují samostatně pět minut. Sku- pinka se pak vrací stejnou ulicí zpátky, aby se hráči mohli přesvěd- čit, které obchody zapsali a na které zapomněli.

Kdo odevzdá nejúplnější a nejpřesnější seznam?

Zkouška všímavosti

Přesvědčte se, jak si děti z vašeho oddílu všímají míst, kudy denně procházejí. Uložte jim, aby do pěti minut nakreslily plánek ulice, v niž je oddílová klubovna nebo škola. V plánku mají být zaneseny všechny obchody, tak jak jsou seřazeny vedle sebe. Za každý správně zakresleny obchod dávejte dva body, za obchod na ne- správném místě jeden bod.

Zkouška postřehu a paměti

Projděte s hráči málo známým úsekem města a předem je upozor- něte, aby si bedlivě všímali okolí. Potom se na chvíli zastavte a po- ložte hráčům otázky, na které má každý sám písemně odpovědět:

1. Jaká význačná veřejná budova stoji uprostřed náměsti?
2. Kolik ulic ústí na náměstí?
3. Jaké číslice jsou na ciferníku věžnich hodin - arabské, nebořímské ?
4. Kolik pater má budova pošty?
5. Kolik soch sloji na morovém sloupu?
6. Byla v kašně voda?

Jaké je to auto?

Hrají dva jednotlivci nebo dvě malá družstva. Postaví se někam na nároží, kde je slabý dopravní ruch, a pak si střídavě kladou otázku: Jaké je to auto? Soupeř má poznat jen podle zvuku motoru, jaký vůz přijíždí. Když správně uhodne značku, připočítá si bod. Potom společně čekají na další auto, a když zaslechnou rachot motoru, položí stejnou otázku druhy hráč prvnímu.

Hledejte přísloví

Vedoucí si nastříhá z kreslicí čtvrtky řadu malých kartiček a na každou napíše jedno slovo. Ze všech slov lze sestavit nějaké známé přísloví - například: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Kar- tičky se slovy pak poschovává na ulici, zpravidla v obvodu jednoho bloku. Některé položí na sklepní okna, na sloupek zahradního plo- tu, k domovním dveřím, jiné zasune za tabulku přibitou na zdi, do mezery mezi okapovou rouru, pod okenní římsu. Každá kartička má být vidět aspoň z jednoho kroku a její text musí být dobře či- telný, aniž by na ni hráč sahal.

Jednotlivci pátrají na vlastni pěst po kartičkách, zapisují si obje- vená slova a pokoušejí se z nich sestavit cely text. Kdo předloží ve- doucímu rozluštěné přísloví ze všech nejdřív?

Sbírání lístků

Připravte si asi sto lístků různé barvy. Každý lístek bude mít jinou bodovou hodnotu. Nejcennější budou ty, které se nejhůř hledají - šedivé. Nejnižší hodnotu ty, jejichž křiklavá barva je prozrazuje už z dálky.

Před začátkem hry obejděte blok domů a lístky poschovávejte na nejrůznější místa. Každý nechte vyčnívat z úkrytu aspoň růž- kem. Hráči je pak budou hledat a sbírat, každý samostatně. Kdo shromáždí lístky s nejvyšší úhrnnou hodnotou, zvítězí.

Botanická expedice

Nasbírejte v parku listy deseti až dvaceti různých druhů stromů a keřů, nalepte je na kreslicí čtvrtky a předložte hráčům s výzvou, aby co nejrychleji opatřili po jednom listu ode všech těchto dřevin. Mladší hráči si mohou poznamenat jejich názvy, nebo - pokud je neznají - překreslit tvar listů do zápisníku. Hrajete-li se staršími chlapci a děvčaty, zakažte jim jakékoliv poznámky, musí si vtisk- nout seznam a tvar listů do paměti, o to bude jejich úkol těžší. Kdo předloží kompletní sbírku požadovaných listů nejdřív? Kdo přinese nesprávné listy nebo zapomene, jak některé vypa- daly, může se vrátit a znovu si prohlédnout nalepené listy a pak se vrátit clo parku k dalšímu pátráni.

Hrajete s celým oddílem? Každá družina může hledat listy spo- lečně - potom však rozšiřte počet druhů nejméně na třicet. Mno- hý městský park je skutečné arboretum a najdou se v něm i vzácné dřeviny. Tahle hra vám umožní, abyste na ně upozornili zábavnou formou.

Nejvhodnějším obdobím je podzim, kdy listy leží na zemi. V ji- nou roční (Sobu byste se mohli dostat do konfliktu s nezasvěcenými lidmi, kteří by považovali trhání listů za ničení parku.

Honba za značkami aut

Rozdělte hráče do dvoučlenných hlídek a vyšlete je na hodinu do městských ulic s tím, aby zapsali co nejvíc poznávacích značek aut z cizích okresů. Jestliže je ve vašem městě na silnicích poměrně malý dopravní ruch, mohou hlídky zaznamenávat i čísla aut z vlast- ního okresu, ale třeba jen jistý druh vozů (buď jen škodovky, nebo pouze nákladní avie).

Hlídka, která přinese nejobsáhlejší seznam, zvítězí.

Automobilový průzkum

Tato hra se hodí zejména pro velkoměstské ulice s živým doprav- ním ruchem. Rozdělte hráče do dvoučlenných hlídek a vyšlete je na hodinu do ulic, aby vyhledali co nejvíc druhů osobních i nákladních aut. Tentokrát se však zaměřují jen na stojící vozy, od jejichž řidi- čů mohou získat tyto údaje: značku auta, rok výroby, stát, kde byl vůz vyroben, nejvyšší možnou rychlost, obsah válců, spotřebu ben- zínu na 100 km.

Za každý z těchto údajů získá hlídka bod. V seznamu však může být od každé značky jen jeden vůz (například jedno embéčko, je- den trabant atd.).

Zvítězí hlídka, která přinese nejobsáhlejší seznarn a dostane za něj nejvíc bodů.

Pozorovací hra

Procházejte městskými ulicenli a pátrejte po zvláštních věcech a osobách. Hráčům předem oznamte, co rnají hledat. například: muže se zrzavými vlasy, chodce s kuříkem, ženy s modrýml kočár- kem, červená kola značky favorit, nákladní auta s tabulí nebezpečný náklad, pekařské dodávky, bílé psy, osoby s květinami v ruce atd. Volte to, s čím se sice nesetkáte na každém kroku, ale co přece jen občas na cestě městem vídáte. Odstupňujte i bodovou hodnotu hledaných předmětů - za bílého psa bude jeden bod, za červené kolo dva body, za auto s nebezpečným nákladem tři body atd.

Na body má právo jen ten, kdo uvidí hledaného chodce nebo věc nejdřív. Hráči si získané body stále připočítávají. Kdo jich bude mít na konci vycházky nejvíc, osvědčí svůj dobrý detektivní po- střeh.

Stopovačka

Vedoucí prochází městskými ulicemi a občas vstoupí do některého obchodu nebo domu. Družina ho tajně sleduje a zapisuje si, kam vešel. Každý hraje na vlastní pěst. Za správně zapsany obchod ne- bo dům, do něhož vedoucí vstoupil, dostává hráč bod. Vedoucí si zase poznamenává, kdy koho ze stopařů zahlédl. Za takovou neo- patrnost jim strhne při závěrečném hodnocení hry po jednom bo- du.

Hra začíná v klubovně výkladem pravidel a v klubovně opět končí sčítáním bodů a oznámením vítěze, nejlepšího stopaře.

Na detektivy

Rozdělte hráče do dvojic, V každé dvojici bude jeden představovat podezřelého, druhý detektiva, Podezřelí dostanou před hrou líste- ček s přesným místem, na které mají během půlhodiny dorazit, Od východiště je vzdáleno zhruba kilometr a tato vzdálenost by se da- la překonat za kratší dobu. Podezřelí však vědí, že mají v patách detektivy, a pokoušejí se je setřást ze své stopy. Dokud má detektiv sledovaného na dohled, nesmí se k němu přiblížit víc než na deset metrů (aby se nestal nápadným), V okamžiku, kdy podezřelý zabo- čí za roh, může detektiv zkrátit vzdálenost na nejmenší míru, ale na rohu musí čekat, dokud sledovaná osoba nebude od něho opět nej- méně povinných deset metrů.

Dokáže-Ii detektiv sledovat podezřelého až k cíli, vyhraje. Ztra- tí-li jeho stopu, skončí hra úspěchem soupeřovým.

Při novém opakování hry si oba ve dvojici vymění úlohy.

Buď připraven

Na vycházce městem se znenadáni zastavte a řekněte dětem:

"Představte si, že v těchto místech právě vypukl velký požár. Najděte co nejrychleji požární hlásič, dotkněte se ho a vraťte se zpátky. Kdo tento úkol splní nejdřív, dokáže svou pohotovost."

Požární hlásiče nejsou všude. Místo nich určíte hráčům jiný ob- jekt, který mají co nejrychleji vypátrat: telefonní automat, hlásič VB, nejbližšího lékaře nebo zdravotní středisko, lékárnu apod. Ne- smíte však dopustit nebezpečné běžecké závody, při nichž by ně- kdo mohl vběhnout pod auto, proto všem zakážete při hře utíkat. Každý se smí pohybovat jen rychlým krokem a musí se pozorně rozhlédnout na obě strany dřív, než vstoupí do jízdní dráhy.

Pozor pátrání

K této hře potřebujete spolupracovníka, nejlépe dospělého člově- ka, kterého hráči neznají. Domluvíte s ním, aby v určený den a sta- novenou hodinu procházel silicemi Y jisté, přesně ohraničené části města. Poznamenejte si předem, jaké bude mít na sobě šaty, boty, klobouk a co ponese v ruce. Věnujte pozornost i zvláštním pozná- vacím znamením, jako jsou vousy, jizva na tváři, srostlé obočí, te- tování na ruce apod. I když s vámi bude při hře spolupracovat člo- věk veskrze nenápadný, můžete mu snadno postřehnutelné pozná- vací znamení přidat - lulku do úst, deštník (za suchého počasí), vycházkovou hůlku, červené desky na rysy atd. Připravte si i jeho popis - barvu očí, vlasů, výšku, stáří. Všechny tyto podrobnosti sdělte dětem a však je vyšlete do ulic, aby po neznámém pátraly. Hráči si popis hledané osoby zapíší a pak se každý na vlastni pěst vypraví do terénu. Všichni vědí, kudy bude hledaný člověk procházet, a znají i přibližný čas. Kdo objeví muže, který se nápad- ně shoduje s popisem, přistoupí k němu a potichu řekne smluvené heslo. Pokud je to skutečně ten pravý člověk, odpoví druhou částí hesla a vtiskne pátrači do ruky lístek se svým podpisem. To je dů- kaz, že hráč úspěšné splnil úkol - může se hned vrátit zpátky k ve- doucímu. Umístění ve hře se řídí podle toho, kdo a jak brzy hleda- nou osobu najde a přinese důkazní lístek.

Váš spolupracovník projde vymezeným okrskem několikrát a mění přitom stále směr obchůzky, aby byla větší pravděpodob- nost, že ho potká co nejvíc hráčů.

Velká úkolovka

Vymyslete řadu neobvyklých úkolů. Hráče rozdělte do dvojic a dejte jim tyto pokyny:

Některé jsou celkem snadné, jiné šlost zapeklité. Plňte je společně ve dvojicích. Neoddélujte se od svého druha, ať se děje co děje. Každá z požadovaných věcí má jistou bodovou hodnotu, čím ne- snadněji se opatřuje, tím víc za ni získáte. Na všechno máte omeze- ný čas - dvě hodiny. Nejpozději do této boby se vraťte do klubov- ny. Za každých i jen započatých pět minut, o něž se opozdíte, vám bude stržen jeden bod.

0 konečném pořadí rozhodne celkový počet ziskaných bodů."

Za tímto úvodem následuje výčet úkolů. Mají to být věci, které si může každý opatřit na různých místech ve městě, některé jsou snadno získatelné, po jiných je třeba pátrat.

Například:

• Za zřetelný otisk razítka hlavní pošty jsou 3 body.
• Za podpis ředitele obrazové galérie - 5 bodů.
• Koňská podkova - 5 bodů (počítá se jen jeden kus).
• Starý lístek do divadla - 3 body.
• Kresba zámku - 2 body.
• Pohlednice s pražským Hradem - 3 body.
• List ze stromu ginkyo biloba - jižanu dvoulaločného - 5 bodů.
• Ptačí pero - 4 body.

Uvidíte, že se děti rozběhnou po městě s takovým nadšením, ja- ko kdyby hrály napínavou hru na dobrodružný námět.

Malá úkolovka

Rozdělte hráče do tří až čtyř družstev a každému přidělte jeden z těchto úkolů:

• Zapsat v jisté ulici vývěsní štíty všech obchodů na pravém i levém chodníku.
• Zakreslit v jisté ulici všechny dopravní značky.
• Zapsat poznávací značky všech aut parkujících na náměstí.
• Zapsat jména obyvatelů v domech č. 1-20 v určené ulici podle štitků na zvoncích.

Přidělte skupinkám takové akce, které budou plnit v různých uli- cích, ale jen v určité, nevelké části města.

Na splněni úkolů a obě cesty dostanou šedesát minut

. Hodnocení: Za splnění přiděleného úkolu je deset bodů. Za vy- pátráni toho, co dělá jiný tým, se dává pět bodů.

Přestřelky

Hráči se rozejdou po městské čtvrti, kde je hodně krátkych uliček, náměstíček a průchodů, a začnou tam po sobě vzájemně slídit. Kdo zahlédne některého ze soupeřů a zvolá jeho jméno, vítězí v "pře- střelce" a dostane od přemoženého protivníka jeden "život" - ba- revný listeček. Jen kdyby oba hráči vykřikli jméno současně, rozej- dou se na různé strany bez výkupného.

Po každém střetnutí začíná bez vyhlášení mezi soupeři přiměří a trvá pět minut. Během této doby se jeden od druhého vzdálí tak, že na sebe nebudou vidět.

Na začátku hry má každý v kapse deset lístečků; v průběhu pře- střelek k nim přidává životy ziskané od soupeřů a vyplácí z nich po lístku těm protivnikům, kteří ho na bludné potulce starou městskou čtvrtí zahlédli dřív, než spatřil on je.

Boj všech proti všem trvá hodinu. Ve stanovenou dobu se hráčí opět sejdou na shromaždišti a porovnají, kdo má kolik listečků.

Mrtvé schránky

Hra na téma oblibených špionážních přiběhů.

Vedoucí si předem vyhlédne v jisté části města deset úkrytů a do každého vloží tolik kartiček, kolik hráčů se bude na hře podílet. Na různá místa dá kartičky odlišné barvy. Umístění těchto "mrtvých schránek" si pečlivě zaznamená (jméno ulice, číslo domu a přesný popis polohy skrýše).

Před zahájením hry rozdělí družinu nebo oddíl na dvě části. Je- den tým bude vystupovat v roli kontrašpionáže, druhý převezme úlohu rozvědky. Protišpionážní služba se pohybuje při hře v urče- ném území, neví však, kde jsou umístěny mrtvé schránky. Rozvěd- číci mají přesný popis polohy schránek, ale čtvrť, v níž jsou ukryty, je pro ně nebezpečným územím, kam mohou pronikat jen tajně.

Rozvědka si před začátkem hry vybuduje své ústředí mimo herní prostor. V ústředí zůstane její náčelník. Každému rozvědčíkovi vy- dá popis polohy jedné mrtvé schránky s příkazem, aby tam vyzvedl zprávu (jednu barevnou kartičku) a dopravil ji zpět do ústředí.

Každý rozvědčík plní úkoly na vlastní pěst. Když se vrátí z úspěšné výpravy do nebezpečného území a přinese kartičku, dů- kaz, že mrtvou schránku skutečně našel, podepíše se na ni a předá ji náčelníkovi. Ten mu ihned vydá popis polohy jiné mrtvé schrán- ky. K žádné schránce se rozvědčíci nevracejí podruhé, každá jejich cesta vede na jiné místo.

V území, kde jsou rozesety mrtvé schránky, hlídkují členové kontrašpionáže. Když dopadnou některého vyzvědače a dotknou se ho rukou, musí se rozvědčík zastavit a podrobit osobní prohlíd- ce. Najdou-Ii u něho kartičku - špionážní zprávu, kterou vyzvedl z mrtvé schránky, putuje do "vězeni" na předem stanovené místo, kde musí zůstat patnáct minut. Po uplynutí této doby (odpykání trestu) je propuštěn a může se vrátit do hry jako její plnoprávný účastník. Rozvědčík, u něhož se při prohlídce nenajde žádný důkaz o plnění špionážních úkolů, je propuštěn a pokračuje ve hře. Pro pracovníky kontrašpionáže je výhodnější vyzvědače tajně sledovat až k mrtvým schránkám a zatknout je teprve ve chvíli, kdy už mají u sebe vyzvednutou kartičku.

Rozvědčíci nesmějí odnášet z mrtvých schránek víc než jeden lístek. Kontrašpionáž nemá právo brát kartičky z úkrytů, i kdyby je během hry objevila.

Hra trvá dvě až tři hodiny, podle toho, kolik dětí se jí účastní a na jak velké ploše jsou mrtvé schránky rozmístěny. Máte-li po- četný oddíl, zvyšte počet schránek z deseti na patnáct až dvacet. Mělo by jich být víc, než je pracovniků kontrašpionáže, aby nemo- hli číhat u vypátraných Skrytů a museli se pohybovat z místa na místo.

Běh je při hře povolen jen ve starých čtvrtích bez dopravního ruchu. Takových míst je však velmi málo. Platí proto příkaz: tam, kde jezdí auta, nesmí nikdo přejít z kroku do klusu. Hodnocení výsledků: Rozvědčík, který přinesl do ústředí nejvíc kartiček z mrtvých schránek, prokázal, že je ze všech nejschopněj- ší. Stejné kritérium se uplatní i u členů kontrašpionáže - kdo za- bavil vyzvědačům nejvíc lístků, zaslouží zvláštní uznání.

Honba za pokladem

Nejdříve vyprávějte hráčům tento příběh:

"V domé, který sousedí s naší klubovnou, žil před lety stahy, osa- mělý muž. Lidé o něm říkali, že je podivín. Jeho byt byl totiž až po strop zaplněný policemi s knihami. Starý pán věčně vysedával u velkého psacího stolu, listoval v tlustých svazcích a cosi psal. V okolí se šeptalo, že píše knihy a dostává za ně spoustu peněz. Zá- vistivým sousedům vrtalo hlavou, co asi s těmi penězi dělá - starý pán skoro nikam nevycházel, neměl je tedy zač utrácet. A když pak zemřel, začalo se povídat, že musel někde v domě schovat skutečný poklad. V jeho bytě se totiž nenašlo nic, kromě knih, žádná poklad- na plná peněz, žádné vkladní knížky s velkými sumamy'

hra základě tohoto příběhu sehrajete velkou hru, pátráni po po- kladu starého podivína. Hráči se rozdělí do dvojic nebo trojic a každá skupinka bude pátrat na vlastní pěst. První stopu mají hle- dat ve sklepě sousedního domu. Musí tam proniknout neslyšně, ne- pozorovaně, aby je nikdo nepřistihl. Až najdou schovaný dopis, vy- běhnou s ním ven na ulici a dál začnou postupovat podle toho, co je psáno v dopisu.

Na tuto první etapu vysílejte skupinky hráčů jednu po druhé v pětiminutových (nebo dalších, podle počtu účastníků) intervalech. Ve sklepě je ukryto na jednom místě tolik listů s dopisem, aby si každá parta mohla vzít jednu kopii. Ostatní exempláře musí pone- chat na místě. Na všech je stejný text. šifrovaná zpráva oznamuje pátračům, že se mají vydat do parku, vzdáleného asi kilometr od klubovny. Sto kroků po pěšince, která vede na sever od dětského hřiště, stojí velký kaštan. Jeho dutý kmen skrývá další zprávu o po- kladu. Cifra, kterou vedoucí použil k utajeni této zprávy, patři k těm nejjednodušším, celý text je napsán pozpátku, mezi slovy nejsou mezery, vynechány byly i čárky a háčky.

Ve starém kaštanu, o němž se zmiňuje první dopis, je dolní část kmene vykotlaná. Tam vedouci schoval druhou zprávu, psanou rnorseovou abecedou. Posílá pátrače na opačný konec čtvrti k ja- kémusi panu Maříkovi, který bydlí v Kostelní ulici č. 9. Každá par- ta se u něho má hlásit heslem: "Jsme připraveni!" Vedoucí s tímto svým přítelem předem dojednal, že bude v době hry doma. Pan Mařík má také stejný text pro každý tým, ale vydá ho teprve po splnění jisté podmínky. Až pátrači řeknou ,jsme připraveni," pan Mařík se na ně usměje a prohlásí: "Co říkáte? Že jste připraveni? Tak mi co nejrychleji zjistěte telefonni číslo, na kterém se dovolám sanitky."

V zalepené obálce, kterou pak dostanou, je plánek. Zavede partu do opuštěného lomu na okraji města. Tam je v plechovce na konci malé jeskyňky poslední zpráva, která říká: Vraťte se zpět do klu- bovny. Poklad starého podivína je ukrytý v malé dřevěné skříňce. Zatím co se malé skupinky hledačů pokladu hnaly městem, ve- doucí schoval do skříňky, v níž je lékárnička, balíček s dopisem: "Celý život jsem hledal to, co je pro člověka nejcennější. Pátral jsem po tom v mnoha cizích zemích i doma a nakonec jsem došel k poznání, že pro člověka znamenají největší bohatství knížky. V knihách jsou uchovány myšlenky největších filozofů, plány nej- větších technických objevů. Knihy člověku pomáhají v práci, baví ho v době odpočinku. Knihy jsou přátelé, kteří nikdy nezradí. Vy- budoval jsem si velkou osobní knihovnu a nepoznal jsem nikdy, co je to nuda."

K tomuto dopisu jsou přiloženy knihy. Vedoucí je koupil z oddí- lové pokladny pro vítěznou partu, která projde celou trať od startu k cíli v nejkratším čase.

Orientační cesta městem

Vyberte předem deset až patnáct významných míst ve vašem měs- tě a sestavte jejich seznam. Každý objekt podrobně popište, udejte jeho název a přesnou polohu.

Hráče rozdělte do dvou nebo tříčlenných hlidek, popřípadě po- nechte družiny jako celky. Potom jim předejte soupis míst, která mají navštívit. Na důkaz, že tam skutečně byli, musí hráči všude od- povědět na kontrolní otázku. Otázky jsou asi tohoto druhu: Jaký letopočet je nad portálem renezančního domu "U bílého koníčka" na Alšově náměstí? Kolik soch stojí pod morovým sloupem u kos- tela sv. Jakuba? Jaké domovní znamení zdobí průčelí barokního domu čp. 315 v Dobrovského ulici?

Každá skupinka může volit trasu pochodu tak, jak to považuje za nejúčelnější. Postupovat od jednoho objektu ke druhému smí jen pěšky a krokem, běh není z bezpečnostních důvodů přípustný. Která parta projde od startu k cíli nejdřív?

Rychlý posel

Domluvte se předem na spolupráci s přítelem, který bydlí někde v odlehlých končinách města. Adresu tohoto člověka pak dejte všem hráčům spolu s pokynem: Doručte co nejrychleji obálku, kte- rou vám předám. Cestou můžete užít jakékoli dopravní prostředky, ale z bezpečnostnich důvodů nesmíte utíkat, dovolena je jen rychlá chůze.

Na všechny další dotazy odpovězte němým pokrčením ramen. Adresa je známá, instrukce jasná. Každj si musi teď poradit sám. Kde je Zámečnická ulice? Jsov přece plány města, informační služ- by, na ulicích hlídkují uniformovaní příslušníci VB. Adresát každé- mu potvrdí na obálku přesný čas, kdy bylo poselství odevzdáno.

Tajné poselství

Připravte zprávu o dvaceti až třiceti slovech a domluvte si spolu- práci s přítelem, který bude v určenou dobu doma. Všem hráčům pak řekněte, že mají doručit na jistou adresu velmi důležité tajné poselství. Text zprávy pověste v klubovně na zeď, aby si ho každý mohl přečíst tolikrát, kolikrát považuje za účelné. Nikdo si nic ne- smí poznamenávat, město je obsazeno cizím vojskem a poselstvi by mohlo být při osobních prohlídkách objeveno a zabaveno. Když si hráči dokonale vtisknou do paměti celou zprávu, vydají se do vzdálené části města, kde mají vyhledat příjemce.

Spolupracovník vedoucího podá ve dveřích každému poslovi pa- pír a tužku, aby vzkaz napsali - je to třeba pro kontrolu při závě- rečném hodnocení hry. Zvítězí ten, kdo předá nejúplnějši a nej- přesnějši text tajného poselství. čas tedy nerozhoduje.

Bojové hry

Boj čísel

Nastřihejte z kreslicích čtvrtek tolik kartiček, aby jich bylo pro každého hráče jedenáct. Všichni dostanou před začátkem hry deset kartiček bílých, jedenáctou s číslem.

Pak rozdělte oddíl do dvou družstev. Jestliže mají obě po osmi členech, dáte jim po osmdesáti bílých kartičkách a kromě toho dal- šich osm lístků s čísly od jedné do osmi. Čísla představují bojovou sílu. Když se v ulicích při hře střetnu dva zástupci různých druž- stev, sehraje jejich číslovaná karta významnou roli. Při takovém náhodném setkání dvou bojovníků nepiátelských stran se oba sna- ží vykřiknout dřív než soupeř jeho jnléno. Kdo je rychlejší aspoň o zlomek sekundy, má právo odebrat protivníkovi všechny bílé kartičky, které má u sebe - ale nelíže to udělat jen tehdy, když má stejné nebo vyšší číslo než ten druhý. Jestliže však je druhý hráč vlastníkem vyššího čísla, ponechají si oba svoje kartičky a roze- jdou se na různé strany. Po dalších pět minut mezi nimi vládne ne- vyhlášené příměří.

Výjimkou z pravidla je vztah mezi nejvyšším a nejnižším číslem. Jednička může být sice přebita vyššími čísly, ale když se střetne s číslem nejvyšším - v našem příkladu osmičkou - vítězí nad ním.

Boj čísel se odehrává v přesně vymezené části města a trvá hodi- nu. Každý hráč začíná s deseti prázdnými kartičkami, ale v průběhu hry přecházejí čisté lístky z ruky do ruky, podle toho, kdo vyjde z které potyčky vítězně. Hráči se většinou potulují po herním úze- mí samostatně a snaží se vždycky spatřit soupeře dřív, než budou sami zpozorováni. Vykřiknou-li dřív protivníkovo jméno, nemohou nic ztratit, i kdyby měli sebeslabší "bojové" číslo. Někdy se dva pří- slušníci jedné strany spojí a nachystají na nepřátele léčku. Hráč, který přišel v předcházejících "přestřelkách" o všechny bílé kartič- ky (obyčejně je to dvojka nebo trojka), postupuje po ulicích skoro bez skrývání, a když na sebe upoutá pozornost některého soupeře a je zastaven jeho voláním, ukáže jen prázdné kapsy. A když se ti dva rozejdou, ozve se z úkrytu hlas schovaného spojence, který soupeře, vylákaného ze skrýše na volné prostranství, snadno pře- může a obere o všechny bílé kartičky. S nízkým číslem se spojí ovšem jen hráč, který má sám buď nejvyšší, nebo některé z nejsil- nějších bojových čísel.

Boj konči přesně po šedesáti minutách od zahájení. Všichni hráči se pak shromáždí na předem dohodnutém místě. Každé družstvo spočítá své bílé kartičky. Vítězí ta strana, která jich má víc.

Tajná schůzka

Rozdělte hráče do dvou družstev. Jedno bude ve hře představovat strážce, druhé útočníky. Útočníci se mají sejít v určenou dobu na jistém místě ve čtvrti hlídané strážci.

Pro tuto hru je nejvhodnější stará městská čtvrť s úzkými, křivo- lakými uličkami, plácky a náměstíčky, průchody a zákoutími. V tomto prostoru se pohybují strážci. Útočníci se po poradě s ve- doucím rozhodnou, kde uspořádají tajnou schůzku. Potom se ro- zejdou a začnou pronikat do střežené části města ze všech stran. Mohou se tam vydat v jakémkoli přestrojení a maskování, nesmějí však užívat veřejných dopravních prostředků. Každý překročí hra- nice v dohodnutou dobu a na tom místě, které mu bylo při úvodní poradě přiděleno.

Když strážce spatří některého útočníka, zavolá ho jménem a tím zastaví jeho postup. Přistižený hráč musí odejít nejkratší cestou za hraniční linii, teprve potom se smí znovu vydat na cestu k smluve- nému cíli. Kdo z útočníků dorazí na dohodnuté místo (obyčejně je to dvůr některého domu uprostřed herního území), zůstane tu až do konce hry a nemůže už být žádným strážcem poslán zpátky. Když se strážcům podaří vypátrat shromaždiště útočníků, ne- smějí se zdržovat v jeho bezprostřední blízkosti. Mohou číhat nej- méně sto kroků odtud.

Útočníci si zvolí ke schůzce takové místo, na které je přístup z mnoha různých stran.

Hra končí šedesát minut po zahájení. Dojde-li aspoň polovina útočníků v této lhůtě na shromaždiště, zvítězili. Jestliže jich je na smluveném místě po hodině méně než polovina, vyhráli strážci.

Tajná vysílačka

Hrají dvě družstva. Jedno představuje strážce, druhé odbojové pracovníky. Odbojáři mají dopravit na určitou adresu, kterou strážci neznají, vysílačku. Strážci se o chystané operaci něco do- zvěděli, ale neznají podrobnosti, odkud a kam bude vysílačka do- pravována, ani kdo ji ponese. Chtějí se však přístroje za každou ce- nu zmocnit.

Odbojáři si vzájemně pomáhají, dělají zeď a průzkumné hlídky tomu, kdo právě nese krabici, která představuje vysílačku. Dopra- vovaná tajná zásilka může bjt v případě potřeby předána jinému hráči. Když ji skupina dopraví ve stanovené lhůtě na určenou adre- su, hra končí jejím vítězstvím. Jestliže však strážci dopadnou toho, kdo má krabici v ruce, skončí hra jejich vítězstvím

Na pašeráky

Hrají dvě družstva. První vystupuje v úloze pohraniční stráže, dru- hé v roli pašeráků. Pohraniční stráž se pohybuje v oblasti dlouhé nejméně kilometr a široké přibližně dvě stě metrů. Tudy procházejí pašeráci se zbožím, které je znázorněno listy papíru formátu A4, stočenými do úzké roličky. Když je pašerák zadržen pohraniční- kem s listem v ruce, zboží je mu zabaveno a musí odejít do vězení - na předem stanovené místo. Tam zůstane tak dlouho, dokud ne- přijdou další tři chyceni pašeráci (tomuto způsobu dočasného vyřa- zení říkáme "hra na tři zajatce"). Potom se vrací do hry, jde si do "skladiště" pro nové zboží a pokusí se je znovu tajně dopravit napříč střeženým pásmem.

Pašeráci mají na výchozí straně svůj tajný sklad, kde jim jejich šéf vydává listy, každému vždy jen jeden kus. Když se jim podaří projít řetězem stráží, odevzdají na druhé straně propašované zboží "překupníkovi", který má stanoviště na dohodnutém místě. Zpátky se vracejí s prázdnýma rukama, proto je pohraniční stráž nemůže zadržet. Pro pašeráky je to vhodná příležitost, kdy se mohou se- známit se střeženými ulicemi a průchody. Těchto poznatků využijí při své další cestě se zbožím.

Hra trvá dvě hodiny a každý pašerák může za tu dobu pronést řadu listů. Když se jim podaří dopravit k překupníkovi nejméně dvojnásobný počet papírů, než jim je zabaveno pohraničníky, hra konči jejich úspěchem. V opačném případě považujeme za vítěze pohraničníky.

V cizím městě

Vyberte si některou městskou čtvrť a nakreslete její plán, v němž vynecháte názvy všech ulic a uvedete jen dva nebo tři orientační body (například: kostel sv. Bartoloměje, Hernou věž, nádraží). Po- tom plánek rozmnožte (nebo ho nechte o několik dni dříve pře- kreslit hráčům) a před hrou ho rozdejte všem účastníkům s násle- dujícimi pokyny:

Jste Parašutisté a seskočili jste v blízkosti města, kde máte po delší čas plnit jisté poslání. Pro svůj úkol nutně potřebujete po- drobný plán města. Plány a mapy nebývaji v době válečných kon- fliktů k dostáni, musíte si tedy plánek opatřit sami, ale tak, abyste nevzbudili pozornost. Vezměte si tento slepý plánek a do dvou ho- din se do něj snažte doplnit názvy všech ulic. Vyjděte od známých orientačních bodů a dejte pozor, abyste se nezmýlili. Pokaždé, když budete do plánku něco zapisovat, ukryjte se v některém do- mě, aby vás náhodou nepřistihla kontrašpionážní služba, která se mezi vámi stále pohybuje. Po ulicích choďte zásadně s plánkem schovaným. Jestliže u vás některý člen protišpionáže zahlédne tře- ba jen růžek plánku, může vám ho odebrat a tím vás vyřadit ze hry. Kontrarozvědka je už teď mezi vámi, ale nevíte, kdo k ni patří.

Přesně v 17.00 přijďte k radnici a předložte tam plánek. Pro úspěch ve hře je nejdůležitější, abyste měli plán co nejúplnější a hlavně správně doplněný.

(členy kontrašpionážní služby vedoucí nejmenuje, aby si hráči nebyli před nikým jisti. K této úloze vybral už předem několik schopných hráčů a na začátku hry jim předá plánky jako všem o- statním, jinak by se hned stali nápadnými. Tito hráči se zvláštním posláním nemusí ovšem zaznamenávat názvy ulic, zato slídi po ne- opatrných soupeřích a snaží se je přistihnout ? plánkem v ruce.)

Mapování města

K této hře vyberte starou část města, kde není velký dopravní ruch, nejlépe dvě sousední čtvrti, oddělené řekou nebo kolejemi tramva- je či jinou zřetelnou hranicí. Po výkladu pravidel odejdou družstva na svá území a připraví se tam k plnění úkolů. Boj začne v přesně stanovenou minutu.

Každému družstvu patří polovina herního území. Má odtud pro- nikat přes hraniční linii do prostoru, který patří soupeřům, a zhoto- vovat tam jednoduché plánky ulic nebo jejich určitých částí. Sou- časně se snaží zabránit na své straně nepřátelům v pohybu a kres- lení plánků. Každý hráč tedy vystupuje ve dvou rolích, na svém území je obráncem á má právo vetřelce zajmout zvoláním jeho jména. Na cizím teritoriu však může být za podobných okolností zajat kterýmkoli soupeřem. Zajatci nesmějí utíkat, zůstanou klidně stát a vyčkají, až k ním obránce dojde. Potom mu odevzdají papír, který dostali od velitele svého týmu a na němž je psáno, kterou uli- ci zakresluji. List musí vydat, ať už je na něm hotovy plánek, nebo dosud jen prázdná plocha. Když zajatec splní tuto podmínku, je propuštěn a vrací se zpátky na své území pro jiný úkol.

Každá z obou bojujících stran má svého velitele, který po celou dobu hry setrvává na stejném místě a řídí odtud akce svého týmu. Vysílá hráče s úkoly k soupeřům, přejímá od nich zhotovené plán- ky a stará se i o obranu vlastního území.

Veliteli dostanou od vedoucího před zahájením hry zásobu pa- píru formátu A5 s rozepsanými úkoly. (Je na nich napsáno napři- klad: Zakresij Janáčkovu ulici v úseku mezi přičnýmy uličkami Ze- leznou a Zahradní. Nebo: Zakresli všechny domy na Bílém náměs- tíčku a označ je popisnými čísly.)

Obě strany mají podobných úkolů stejný počet, zpravidla pět na jednoho člena. Kdo se vydává na cizí teritorium, smí mít u sebe jen jediný úkol.

Hra končí po dvou hodinách. Vítězí družstvo, které správně zho- toví víc plánků.

Interpol na stopě

Kriminalisté v několika městských obvodech dostali zprávu, že se ve městě pohybuje podezřelý člověk, který patří k mezinárodnímu zločineckému gangu. Současně s tímto upozorněním obdrželi pří- kaz, aby po něm bylo zahájeno pátrání. Je třeba zjistit cizincovu stopu, sledovat jeho pohyb městem a nakonec ho zatknout. Krimi- nalisté z jednotlivých obvodů se snaží, aby to byli právě oni, kteří tento úkol splní.

Na základě této prosté legendy připravíme hru, které se zúčastní celý oddíl. Vedoucí předem vyhledá dospělého spolupracovníka a ten sehraje Polohu cizince, po němž pátrá Interpol, protože je dů- vodně podezřelý, že patří k mezinárodnímu gangu pašeráků drog. V přesně stanovenou dobu vyjde cizinec do ulic a prochází jimi podle předem sestaveného plánu, dohodnutého s vedoucím. V ně- kterých ulicích se objeví dvakrát, třikrát, jinde jen jednou. Čas od času se zastaví u výkladní skříně nebo náhle změní směr chůze.

Každá družina se snaží zachytit cizincovu stopu podle přesného popisu, který dostala na začátku hry. Je v něm i zvláštní znamení vylučující mjiku. Hráči se zpočátku rozptýlí po určené čtvrti, ale když se někomu podaří cizince objevit, rychle svolá ostatní členy své družiny. Když jsou všichni pohromadě, mohou cizince za- tknout. Tak to ale udělat a neztratit přitom podezřelou osobu z do- hledu? Je výhodnější chodit ve dvojicích a zatáhnout celou čtvrť, nebo spoléhat na náhodu a postupovat v celé skupině'! Lešení to- hoto problému ponechte na hráčích.

V okamžiku, kdy se celá družina přiblíží k cizinci, její vedoucí pronese zatýkací formulku a hra tím pro ni končí. Cizinec si pozna- mená čas a jméno družiny a pak pokračuje v obchůzce. Tuho úkol skončí teprve ve chvíli, kdy ho Propadne poslední družina.

Detektivky

Od jiných her pořádaných v městském prostředí se detektivky li- ší nejen námětem, ale především strukturou a délkou trvání. Někte- ré hry, zařazené do předcházející kapitoly, mohou mít libreto te- maticky příbuzné, ale jsou poměrně jednoduché, odbývají se na relativně malém prostoru, jejich děj probíhá plynule a střetávají se v něm obvykle dvě bojující strany. Detektivky naproti tomu jsou složeny z mnoha různorodých částí, hráči se při nich často přesou- vají z místa na místo nejen po celém městě, ale i v jeho blízkém okolí. I když tu někdy také dochází k přímému boji, nikdy nestojí proti sobě jen dvě strany s protichůdnými zájmy, je tu řada soupe- řících skupinek. Kdybychom měli detektivky s něčím srovnat, nej- spíš bychom řekli, že to jsou v podstatě velké orientační hry s dra- matickým námětem, proložené zkouškami postřehu, všímavosti, lo- gického myšlení 3. prověrkami nejrůznějších dovedností.

Náš oddíl pořádá velkou detektivní hru pravidelně každý rok. Je to jedna z nejoblíbenějších akcí, trvá zpravidla celé dva dny a po- máhá udržovat u dětí zájem o činnost. I když je základní téma po- dobné, po něčem se pátrá, a úvodní příběh má dobrodružné ladění, sledujeme hrou nejen zábavu, ale především výchovné cíle. Naši chlapci tu mohou uplatnit v široké míře své znalosti a schopnosti. Stopa je vede do odlehlých částí města, které skoro nikdo předtím neznal, a herní děj bývá zaměřený tak, že se každý něčemu novému přiučí. Tak například řada našich detektivek v minulosti čerpala náměty ze světa výtvarného umění a děti se při nich seznámily s dí- ly vynikajicích maliřů, architektů a sochařů. Podrobněji se o tom dočtete v této kapitole.

Poprvé jsem se setkal s tímto druhem pátracích her v kronikách pražských Káčat - oddílů mládeže, které pracovaly za druhé svě- tové války v rámci Klubu českých turistů, předchůdců dnešních TOMů. Tam byla popsána velká hra, nazvaná Společnost třinácti klíčů, dílo kolektivu autorů, mezi nimiž měl vůdčí roli J. M. Burg- hauser, mladý hudební skladatel a pozdější sbormistr Národniho divadla V této detektivní hře vystupovaly skupinky pátračů, kteří se snažili odhalit tajemství záhadného sdružení vědců a umělců. Podobný typ velkých vzrušujících her na detektivní námět rozvinu- li o dvacet let později chlapci ze Slavoje Vyšehradu. Měli pro ně i ustálený název - detektivky. Jeden z těch dobrodružných přibě- hů začínal takhle:

"Již o mikulášské jsme dostali první zprávy tykající se detektiv- ky. Byly to anglické noviny Daily Worker, které byly nalezeny na hranicích v zadrženém autě. V těchto novinách byla šifrovaná - zpráva. Pod určitými písmeny kdosi vypíchal špendlíkem dírky. Po vyluštění jsme se dověděli, že jakýsi pan Louis čeká v pátek nebo v sobotu u hodin v Anglické ulici. Dále byl uveden jeho popis a ob- lečení.

V sobotu jsme se vydali k hodinám v Anglické ulici. Pan Louis měl přijít v šestnáct hodin. Tak to také bylo. Přesně ve čtyři odpo- ledne přecházel pod hodinami muž oblečený podle popisu. Vzápětí přijelo auto, muž nasedl a odjel. Auto mělo značku RC 3225 a byl to hráškově zelený sedan. Zavolali jsme na pátrací oddělení, jaké to je auto, a zjistili jsme, že patři jistému panu L.M., bytem na Pa- lackého nábřeží. Vydali jsme se k jeho domu. Hráškově zelený se- dan tam už stál. čekali jsme (kromě nás tam byly samozřejmě i ji- né pátrací skupiny), až se někdo vyrojí z onoho domu. Po delší době vyšli tři lidé. Byl to muž z Anglické ulice, pan LM. a nějaká slečna. LM. nasedl do auta a nastartoval motor, když tu k němu pfistoupil dalši muž a ti dva společně odjeli. Vydali jsme se za dvo- jicí, která šla pěšky po nábřeží. Zašli na Střelecký ostrov, kde ne- chali na jedné lavičce zprávu. Zatraceně, začalo pršet. Ve zprávě psal Louis jistému panu Z.V., aby se dostavil druhy den ráno přesně o deváté hodině do kavárny Olympia. Měli tam přijít Louisovi přá- telé, kteří při vstupu do kavárny hlasitě použijí kapesniku a objed- nají si Pomo. Pan Z.V. měl mít před sebou na stole černý baret a předat příchozím balíček s heroinem, který Louis nazval vánoč- ním dárkem"

Tak začal napinavý kriminální příběh, v němž vystupovaly čtyři klukovské družiny v roli detektivů. Do kroniky ho podrobně za- znamenal jeden z řadových členů oddílu. A jak to složité pátráni druhy den skončilo? Na scéně se objevil dalši podezřelý muž, jaký- si Xaver, z něhož se vyklubal hlavní padouch.

"Člen pátraci služby nám předal zprávu, že Xaver byl spatřen, jak rozmlouvá v chrámu sv. Mikuláše s nějakou dívkou, která mu vyhrožovala, že všechno prozradí. Xaver se zasmál a odešel. Má- me teď vyhledat onu dívku, prý nám sdělí závažné skutečnosti o Xaverově činnosti. Po kratším hledání onoho kostela jsme tuto dívku našli. Předala nám dopis, kde bylo šifrou napsáno, kde se Xa- ver asi zdržuje. Bylo tam udáno několik míst, z nichž se nám zdála nejpravděpodobnější Malostranská kavárna. Odešli jsme tam a pa- na Xavera skutečně našli. Přisedli jsme k němu a po kratším rozho- voru ho zatkli. Tím jsme hru vyhráli, protože jsme ho zatkli první. Odjeli jsme do klubovny, kde byl sepsán protokol. Po skončení de- tektivky jsme se rozešli domů."

Takové scény se tedy v detektivkách odehrávají. Podobají se na- pinavým televiznim hrám, filmům a knižním příběhům, ale je tu je- den velký rozdíl - tady může každý aktivně zasáhnout do děje, ni- kdo není odkázaný jen na pasívní přihlížení.

Závěť pana Harpagona

Dvoudenní detektivka na motivy Moliérova Lakomce. Slavná di- vadelní hra slouží jen jako odrazový můstek, hlavní děj je zcela vy- myšlený a spadá do časového údobí po Harpagonově smrti, o niž není u Moliéra ani zmínka.

Osoby: Moliire, francouzský divadelník, mluvící česky s cizím přízvukem. Harpagon, hrdina jeho hry, muž pověstny lakotou a bohatstvím. Potomci a příbuzní Harpagonovi - členstvo oddílu. Vypravěč - vedoucí.

vypravěč v úvodu řekne shromážděným členům oddílu několik slov o Lakomci:

"Lakomec patří k těm hrám, které tvoří základní repertoár svě- tových divadel. Poprvé ho viděli pařížští diváci už v roce 1668, tedy před více než třemi stoletími. A od té doby se vrací na světová je- viště stále znovu. Je to příběh člověka, který miluje a uznává jedi- nou věc na světě - peníze. Peníze se mu staly smyslem života. Harpagon, hlavní osoba děje, shromažďuje bohatství jen proto, aby je měl. Kdyby aspoň uměl peníze rozumně uživat! Ale on se nechce rozloučit s jediným tolarem. I když jich má pod postelí plnou truhlici, chtěl by všechno zadarmo. Když má vydat sebemen- ší částku, krvácí mu srdce. Je to ztělesnění lidské chamtivosti. Nechám však promluvit přímo autora hry, pana Moliéra. Imenu- je se vlastně pravým jménem Jean Baptiste Poquelin (Žán Batist Pokelen), Moliére je pouze jeho umělecký pseudonym. Pan Poque- lin žil v letech 1622 až 1673, přesto se laskavá uvolil zavítat mezi nás."

(vstoupí Moliére. vypravěč se k němu vrhne, vítá ho slovy bon žúr, mesjé, bon žúr! Tiskne příchozímu ruku a děkuje mu za to, že vyhověl smělé žádosti vedení oddílu a přišel na toto významné shromáždění. Pak dá vedoucí hráčům pokyn, aby přivítali hosta po- tleskem.

Moliére se uklání jako na divadle, kyne divákům, a když se hle- diště uklidní, spustí plynulou francouzštinou. Odříkává text z ele- mentární učebnice, kterému patrně nikdo z přitomných nerozumi. Pokud se zde najde francouzštinář, Moliérův proslov ho rozesmě- je:)

"Mesdames, Mesdemoiselles, Messieurs, amusez vos enfants, amusez vos amis. Approchez, venez voir. Je vais vous montrer des choses extraordinaires. vous n'en croirez pas vos yeux. Ce soir, vous amuserez vos enfants, et, demain, vous amuserez vos amis. Approchez, vous verrez mieux, approchez, venez voir. vous verrez mieux, approchez!"

Nakonec řekne češtinou se silným nasálním akcentem: "Dovolte mi seznámit vás se slavným monologem z mé hry Lakomec." (Pro roli pana Moliéra angažujte z dospělých přátel toho, kdo umí trochu francouzsky. Podobni požadavky máme i na ůlohu Harpagona, jehož výstup následuje hned za proslovem Moliéro- vjm. Ten sice nemusi ovládat francouzštinu, ale protože Harpagon je už starý muž, měl by ho představovat starší člověk. U nás jsme se snažili získat pro takově úlohy někoho z rodičů nebo prarodičů našich dětí, připadně bývalé, odrostlé členy oddílu. Nejednou nám pomohl i někdo z herců místního divadla. Úvod ke hře pak měl hned sugestivnější atmosféru. Když se vám nepodaří přivést do klubovny cizího člověka, svěřte role Moliéra i Harpagona někomu z vedoucích nebo starších členů. Jestliže si vypůjčí paruku, nasadí tmavé brýle, obléknou starodávná šaty, splní svou hlavní úlohu.)

Sotva domluvá pan Moliére, vstoupí Harpagon, krajně rozčilený, protože právě zjistil, že mu zmizela truhlice se všemi penězi. vlast- ně nevstoupí, ale vtrhne do klubovny a už ve dveřích křičí:

"Zloděj! vrah! Loupežník! Chyťte ho! Ó spravedinosti! Spraved- livé nebe! Jsem ztracen! Jsem zničen! Zabili mě! Ukradli mi peníze! Kdo to může být? Kam se poděl? Kde vězí? Kde se schoval? Co podniknout, abych ho dopadl? Kam se rozběhnout? Není snad tam'! Nebo tady? Kdo je to? Stůj! (Chytá sám sebe za ruku). Vrať mi mé peníze, taškáři... Ach, to jsem já. Už se mi z toho plete ro- zum, a já nevím, kdo jsem, kde jsem a co dělám. Achich! Mé milé peníze! Mé chudinky penízky! Oloupili mě o vás, vy moji hodní přátelé, a já, připraven o vás, já jsem s vámi pozbyl své jediné pod- pory, své útěchy, své radosti. Jsem hotov a nemám na tomto světě již co pohledávat. Bez vás nemohu žít. Je se mnou amen, jsem u konce svých sil, umírám, jsem mrtev, jsem pohřben. Což tu není nikoho, kdo by mi ráčil pomoci? Kdo by mi vrátil mé milované pe- nízky, nebo mi dal aspoň vědět, kdo mi je vzal, a vzkřísil mě tak opět k životu? Ne? Co říkáte? Nikde nikdo! Ať již spáchal tu krá- dež kdokolivěk, musil si to moc dobře vyčíhat. Vybral si, šibal, prá- vě chvíli, kdy jsem rozmlouval se svým zrádným synem. Pojďme! Dojdu si pro spravedinost a dám vyslechnout celý dům, služky, slu- hy, syna, dceru a nakonec i sebe. Jaká to hromada lidi! Ať se podí- vám na kohokoliv z nich, na každého mám podezření a každý se mi zdá zlodějem! Ach! 0 kom si to tam šeptají? 0 tom, kdo mě okradl? Co to tam nahoře tropí za povyk? Je tam snad ten můj zloděj! ú, smilujte se nade mnou, a víte-li někdo o mém zloději, po- níženě vás prosím, povězte mi to! Neskrývá se mezi vámi? Všichni na mne patří a potichu se hihňají. Uvidíte, že jsou na té krádeži, spáchané na mně, nepochybně spoluvinni. Nuže, rychle! Pro komi- saře, dráby, profousy, soudce, mučidla, šibenice a katy! Dám všech- ny oběsit, a neshledám-li se znova se svými penězi, oběsím nako- nec sám sebe." (Přeložil Svatopluk Kadlec) (Tento monolog musí znát představitel Harpagona zpaměti, tře- ba ve zkrácené versi. Jen tak zajistí výstupu maximální účinek.) Slova se ujme opět Moliére:

"Vážení přátelé, v mé hře Harpagon nakrátko ztratí shromáždě- né jmění, ale nakonec je získá zpět. Nikdo však neví, co se dělo s Harpagonem dál, po posledním dějství. Dožil se vysokého věku a po celém kraji se šuškalo, že nashromáždil nesmírné bohatství a někam je ukryl. Rád bych zde na místě dopsal jedno dějství hry. Nazvu je Harpagonova smrt. Prosím váženého lakomce, aby ulehl na smrtelné lože a tiše zesnul."

Harpagon, stařecky shrbený, vejde na scénu, v jedné ruce aktov- ku, v druhé lízátko. Vášnivé lízá, pak ulehne na lavici, chvíli ještě cucá cukrátko, pak vytáhne z tašky bačkory, bouchne jednou po- drážkou o druhou, zhroutí se na lavici a zůstane strnule ležet. Moliére:

,,Jak jste sami viděli, hrdina našeho dramatu zaklepal bačkora- ma. U smrtelného lože pana Harpagona se sešlo celé jeho příbu- zenstvo (ukáže na diváky). Všichni čekáte, že se dozvíte ze závěti, co vám drahý příbuzný odkázal. Ale musím vás zklamat, žádný tes- tament se nenašel. drbávám se, že pan Harpagon nikdy závěť ne- napsal. Jednak mu bylo líto vyhazovat peníze za notáře, ale hlavně nehodlal nikomu nic odkazovat. Na dědictví máte ovšem právo i bez odkazu, jak to stanoví zákon. Je tu však ještě jedna nemilá maličkost - zatím se po panu Harpagonovi nenašel ani jediný to- lar. Nenašlo se vlastně vůbec nic, celý dům je jako vymetený. len pod slamníkem, na kterém pan Harpagon spával, byla tahle obál- ka."

Vytáhne z kapsy velkou obálku opatřenou pečetěmi. Na přední straně je nadepsáno:
"Vážený pan Harpagon - do vlastních rukou."
A mezi pečetěmi na zadní straně čteme s mírným údivem:
"údesilatel: Vážený pan Harpagon."
"Dopis, který adresát napsal sám sobě. Nezvyklá věc. Hleďme, místo známky je v pravém horním rohu namalovaný obrázek, kte- rý zřejmě zastupuje známku. úbdivuhodná věrnost svým vlastním ideálům a zásadám," komentuje vypravěč podrobnou prohlídku zá- hadného dopisu. A pak dodá: "Pan Harpagon již obálku otevřít ne- může, předávám ji tedy vám, dědicům."

Zapečetěné poselství chvíli koluje z ruky do ruky a pak je ote- vřeno. Uvnitř se skrývá krátké psaní:

"Milý pane Harpagone,
jsem již stár a moje paměť slábne. Bojím se, že jednoho neblahé- ho dne zapomenu, kam jsem ukryl to, co jsem měl na světě nejra- ději. Proto jsem si tajně označil cestu k místu, kde je bezpečně schovaný můj největší poklad. Popis cesty je tady v domě, když bu- dete chvíli hledat, snadno ho najdete.

V úctě Váš Harpagon."

"Chudák děda, pěkně mu to už přeskakovalo?' komentuje text dopisu vypravěč. pak se náhle rozzáří: "Propáníčka, tohle je přece báječně stopa! Dovede nás k pokladu, který si starý pán kdesi ukryl. Honem, hledejme tady v domě popis cesty, o kterém je v do- pisu řeč!"

Až sem mažete ulít při hře naše texty prakticky doslova. Ale dál musíte hru rozvinout podle vlastních podmínek a místních okol- ností. Podrobné vylíčení toho, co se dálo, když šly za dědictvím pa- na Harpagona naše družiny, by vám nebylo nic platné, protože vy budete hru inscenovat v jiném prostředí, jiném času a s jinými dět- mi. Stručný záznam vám napomůže v přípravě, snad využijete ně- které podněty, ale především musíte do hry vložit hodně vlastních nápadů. Práce na přípravách velké hry vás pak bude i víc těšit, mís- to mechanického kopírování cizích vzorů si od vás vyžádá tvůrčí činy.

Jak tedy probíhala honba za odkazem pana Harpagona u nás? Pátrání po popisu cesty dalo dost práce, naše klubovna je ve vel- kém starém domě. Zapečetěné obálky byly ukryty u sklepní prádel- ny v plechovce a družiny je objevily v dosti značných časových in- tervalech. Pro každý pátračský tým tam byla jedna zpráva, rozstří- haně na spoustu nepravidelných ústřižků. Než z nich družiny složi- ly dvoulist se srozumitelným textem, uplynulo hodně času. V dopi- su stálo, že pan Harpagon hodlá ukryt to, co má na světě nejraději, na bezpečnou půdu v jistém domě v Klášterní ulici. Číslo toho do- mu tam však uvedeno nebylo. Pan Harpagon se tak pojistil před náhodnými nálezci. "Kdybych to číslo zapomněl, najdu ho na ži- dovském hřbitově na náhrobní desce svého přítele Egona Gold- berga, je to jeho úmrtní den."

Starý židovsky hřbitov, kde se už dlouhá desetiletí nepohřbívá, leží na vzdáleném konci města. Je to tiché, zapomenuté místo, kam jen málokdy někdo zabloudí. Tam ve změti do země se zvolna pro- padajicích náhrobků a zpola vyvrácenych kamenných desek s ta- jemným písmem, v houštínách bujícího černého bezu a břečťanové džungli jsme hledali hrob člověka, který se jmenoval Egon Gold- berg. Od chvíle, kdy pátrači vstoupili zrezivělou brankou do tohoto tichého, melancholického království mrtvých, nesměl nikdo ani promluvit. Bylo přísně zakázáno i pobíhání, všichni mohli chodit jen po pěšinkách volným, důstojným krokem. Sebemenší porušení pietního klidu mělo tvrdé následky, okamžité vykázání ze hřbitova. Družina potřebovala při hledání hrobu všechny oči, ztráta každého člena by pro ni znamenala citelné oslabení, proto se všichni chovali opravdu tiše a důstojně. Ostatně naši chlapci byli zvyklí z oddílové- ho života na tvrdou kázeň. S hordou nevycepovaných dětí bychom se nikdy neodvážili vstoupit na místo, kde odpočívají zemřelí. Ná- vštěva hřbitova v naší hře měla nejen dodat dějí tajuplnou atmo- sféru, ale chtěli jsme také členy oddílu seznámit s tímto zvláštním městským zákoutím, kam většina z nich ještě nikdy nevkročila.

Najit mezi stovkami hrobů ten pravý nebylo snadné. Když první pátrač objevil desku s německy psaným nápisem a jménem Egon Goldberg, nezastavil se u ni, jen si vtiskl do paměti datum, kdy ten člověk zemřel - 23. III. A hned pokračoval v procházce, aby neu- poutal pozornost členů jiných družin. Teprve když se od místa ná- lezu dostatečně vzdálil, dal svým druhům smluvené znamení a jeho družina se postupně vytratila ze hřbitova. Teď věděli, že mají hle- dat na pádě domu číslo 23 v Klášterní ulici. Očekávany poklad tam však nebyl, místo něj objevili další obálku povědomého formátu i barvy, opatřenou pečetěmi. Poslala je do barokního dvorce za městem. Ani na tom osamělém místě v polích jejich putování ne- skončilo. Ukázalo se, že pan Harpagon trpěl chorobnou podezíra- vostí, všude kolem sebe viděl síldily a špicly, ať si vymyslel sebelep- ší skrýš, vždycky od ní nakonec odešel jinam, na místo zdánlivě výhodnější. Všude jen nechal šifrovanou zprávu, která říkala, že to hle místo se mu nezdě bezpečné a raději ty svoje drahocennosti schová jinam - obyčejně to bylo někde na opačném konci města.

Někdy to dalo pernou práci, než zkušení luštitelé přečetli nesro- zumitelný text. Zapotili se nejen při skládání stovky ústřižků úvod- ního listu, ale i později, když dostali do ruky dopis psaný francouz- sky, v Harpagonově mateřštině. Tuto řeč se nikdo z hráčů neučil, museli tedy vyhledat ve městě člověka, který by jim ty dva odstav- ce přeložil. Jiná zpráva byla sice psána česky, ale místo latinkou řeckou abecedou. Aby se nedal smysl slov snadno domyslet, byly věty psány pozpátku a bez mezer mezi slovy. Družiny tedy musely přerušit cestu za dědictvím a shánět tabulku s řeckou abecedou.

Dopisy byly ukryty většinou v budovách ze 17. století, tedy z do- by, kdy žil i Moliére a napsal Iakomce. Hledači se tedy v průběhu hry dostali k zámečku na jih od města, do klášterní zahrady ve sta- ré čtvrti, k božím mukám v lukách na severni straně od předměstí, prolézali dvorky za barokními domy na náměstí. Jednu obálku s Harpagonovými pečetěmi našli v kostelní zvonici. Ale dřív, než jim kostelník odemkl vstupní dvířka vedoucí do věže, kde byla zpráva ukryta, museli mu nařezat pět polen na polínka a ty rozští- pat na loučky. Družina všude, tedy i při této práci, vystupovala ja- ko nedělitelný celek. Jistou roli sehrála i socha Jana Nepomuckého na můstku přes říčku. V nápisu vytesaném na podstavci se skrýval číselný klíč k jedné šifře.

Každá zpráva byla uložena na místě ve čtyřech kopiích, družina si směla vzít z úkrytu jediný exemplář, ostatní ponechala nedotče- né na místě. Podle předem ohlášených pravidel hry museli všichni přerušit pátrání přesně v 19 hodin večer. Druhý den mohly družiny obnovit putování za pokladem nejdřív v 7,00 ráno na tom místě, kde byly před dvanácti hodinami. Platila však podmínka - žádná parta nesměla pokračovat v cestě dřív, než byla v kompletní sesta- vě jako předcházejícího dne. Dokud chyběl jediný člen, nemohli ostatní odstartovat. A co kdyby někdo onemocněl? Musel by to za- telefonovat nebo po někom vzkázat.

Jak netrpělivě čekaly ráno družiny na opozdilce, jaká bouře hně- vu se snesla na jejich hlavu, když přišli místo v sedm třeba až skoro V půl osmé!

Celá ta dlouhá honba za odkazem pana Harpagona skončila na- konec tam, kde začala - v klubovně. Lakonlec Harpagon nikde nenašel bezpečný úkryt pro svůj poklad. Ptáte se, co bylo tím dě- dictvím, za nímž se družiny po dva dny pachtily? Krabice s mírně šokujícím obsahern. Bylo v ní dvacet osm lízátek, pro každého účastníka hry jedno. Ležel u nich vysvětlující dopis, Harpagonova závěť:

"Já měšťan Harpagon jsem občany našeho města považován za velkého boháče. Nikdo totiž neví, že jsem na stará kolena propadl zhoubné vášni, která mě připravila o všechny těžce nastřádané pe- níze. Peníze jsem miloval, to je pravda - kdo je ostatně nemá rád? - ale ještě raději jsem měl lízátka. Za lízátko bych byl dal posled- ní tolar. Všechno svoje jmění jsem prolízal. A přitom mě ustavičně děsila představa, že jednoho dne se probudím a nikde nebude k sehnání jediné lízátko. Že je lidi skoupí nebo se přestanou vyrá- bět. Strach, že zůstanu jednou na světě bez jediného lízátka, mě tak mučil, že jsem tajně shromáždil jejich velkou zásobu. Chtěl jsem je uložit do té nejbezpečnější skrýše, kde by je nikdo nenašel. Pro- chodil jsem křížem krážem celé město a jeho okolí, ale nikde jsem neobjevil místo natolik skryté před očima slídilů, abych se tam od- hodlal nechat svůj drahocenný poklad. Nakonec jsem našel nej- spolehlivější skrýš pod svou vlastní postelí. A kdyby se náhodou stalo, že umřu dřív, než stačím všechna svá drahá lízátka olízat, od- kazuju je rovným dílem všem svým potomkům. Ať vidí, že nejsem takový lakomec, za jakého mě prohlašuje ten mizera Moliére. Kaž- dý nechť si vezme jedno a prožije s ním tolik sladkých chvil jako já."

Myslíte, že byli naši kluci rozzlobení, když místo pokladu našli jen krabici lízátek? Jen se zasmáli a s chutí strčili to svoje do pusy. Byli zvyklí na všelijaké "kameňáky" a recesní akce, takže je závěr hry nevyvedl z míry.

"'Tohle je lepší než kotel vody za krk," vzpomněl si Hakim na zá- věr jedné z minulých velkých her, kdy hledači pokladů zatáhli ve skalách za lanko a místo očekávaných zlaťáků dostali ledovou spr- chu.

Všichni věděli, že to nejlepší prožili během těchto dvou dnů, při honbě za Harpagonovým dědictvím, když pronikali do neznámých míst, lámali si hlavu nad záhadnými zprávami, snažili se předstih- nout ostatní družiny. Hlavní odměnou při každé hře je herní děj sám.

Loupež v obrazárně

Detektivní hra zaměřená na vjtvarné umění. Byla to naše první "holmesiáda", k níž jsme vybrali námět ze svě- ta obrazů a soch. Po úspěšném pátrání následovala v dalších letech řada jiných detektivek, které měly chlapce z oddílu nejen pobavit, ale také zasvětit do životních hodnot, o nichž zatim neměli ani tu- šení, provést je světem barev, tvarů a umělecké fantazie, seznámit je s některými základními díly světového malířství, architektury a sochařství.

Pro první hru jsme zvolili jednoho z největších výtvarných uměl- ců všech dob, Leonarda da Vinci, představitele italské renesance, malíře, sochaře, architekta a badatele v jedné osobě.

Hru jsme zahájíli v sobotu dopoledne v oblastní galerii. Není tam sice žádný Leonardův obraz, ale přestože jsme obyčejné okresní město, visí ve výstavních sálech řada mistrovských děl mo- derního i starého umění. Zaměřili jsme se na ta nejstarší díla a za- svěceného průvodce nám dělal jeden z tatínků našich chlapců, vý- tvarník, který studoval v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmys- lové a hodně toho věděl o umění. Po hodinové procházce mezi obrazy, která byla sama o sobě koncipovaná spiš jako hra než ob- vyklá prohlídka, převzal slovo vedoucí. Zavedl celou vjpravu do sálu, kde chyběl na stěně jeden obraz. Nevím, snad ho správa gale- rie půjčila někam na výstavu, nebo byl toho času v restaurátorské dílně, ale holá zeď byla přesně to, co jsme ke hře potřebovali. "Vážení pánové," oslovil vedouci přítomné a všichni okamžitě pochopili, že v této chvili začíná velká detektivka, která se koná každoročně v tomto měsíci. "Vítám vás jménem Interpolu, meziná- rodní organizace, která se zabývá bojem se zločinci velkého for- mátu. Pozvali jsme vás sem na tuto naléhavou schůzku proto, že v těchto místech došlo včera k smělé krádeži. Mohu prohlásit, že je to skutečně největší zločin roku, možná i celého desetiletí. Nezná- mí pachatelé odcizili z této světově proslulé galerie jeden z nej- slavnějších a nejcennějších obrazů, pověstnou Monu Lisu rene- sančního génia Leonarda da Vinci. Obraz zmizel včera za bílého dne. Musela to byt práce neobyčejně smělého zločince, když se od- vážil ukrást obraz v době, kdy byla galerie plná návštěvníků. Ni- kdo zatím nechápe, jak se to mohlo stát, ale Mona Lisa byla najed- nou pryč. Zmizela doslova před očima mnoha lidí. Strážkyně toho- to sálu, která se od Mony Lisy nehne ani na krok, vypověděla, že ztrátu obrazu zjistila přesně v patnáct hodin sedm minut. Ještě mi- nutu předtim visela Mona Lisa na zdi a najednou byla pryč. V sále v té chvíli bylo nejméně deset návštěvníků a nikdo z nich nebyl schopen říct, jak slavný obraz zmizel. Když jsme strážkyni vyslý- chali, uvedla, že těsně předtím, než si všimla prázdného místa na stěně, omdlel nějaky staršl muž. Sklonila se k němu a přiskočilo ještě několik lidi. Nejdřív měla obavy, zda to není srdeční záchvat, muž totiž bolestně chroptěl, ale postižený se po krátké chvíli pro- bral a dokonce se mohl posadit. Omlouval se, že mívá někdy náva- ly krve do hlavy, trpí vysokým krevním tlakem. 'Když jsem se zve- dla,' vypověděla dál strážkyně, 'můj pohled padl na stěnu, kde měla viset Mona Lisa, a zastavilo se mi srdce. Obraz byl pryč. Nechápu, jak mohlo selhat zabezpečovací zařízení, na které bylo toto mist- rovské dílo napojeno."

Nebudu vás unavovat zbytečnými podrobnostmi?' pokračoval vedoucí, "i když možná nejsou vůbec zbytečné. Strážkyně byla zmi- zením obrazu, který měla hlídat, tak šokovaná, že sama na místě omdlela. Naštěstí stačila ještě předtím zmačknout knoflík poplaš- ného zařízení. Vchody byly okamžitě uzamčeny, na místo přijel za pět minut hlídkový vůz bezpečnosti, všichni návštěvníci byli podro- beni důkladné prohlídce, ale Mona Lisa zmizela beze stopy. Dosa- vadní výslechy a pátrací akce nevedly zatím k ničemu.

Spoléháme teď jedině na vás, vážení pánové. Vaše jména mají ve světě boje se zločinem nejlepší zvuk. Věřime, že nenahraditelná kulturní hodnota bude brzy vrácena národu."

Po tomto úvodu se celý oddíl odebral do klubovny, kde se všem dostalo zasvěcených informaci o životě a díle autora ukradeného obrazu, Leonarda da Vinci. Každý si mohl prohlédnout reprodukce jeho kreseb, maleb i deníkových záznamů. Na stěně visela velká kopie zmizelého díla. Mona Lisa pozorovala klukovské hemžení a tajuplně se usmívala.

Jak probíhala velká hra dál? Slova se pak ujal vedoucí družiny Pidižliků, kterj dostal už před začátkem detektivky instrukce, jak má vystoupit a co říct.

"Váženi kolegové? oslovil oddílové mužstvo, "podrobně jsem přezkoumal situaci hned na místě činu a došel jsem k závěru, že krádež Mony Lisy není dílem jednotlivce, ale celé dobře organizo- vané bandy zločinců. Jestliže se všechno stalo tak, jak nám bylo vy- líčeno, mohl obraz zmizet jedinou cestou - oknem. Zatím co se návštěvníci sálu skláněli nad omdlelým mužem - jedním z gang- sterů - pachatel bleskově odpojil signalizační zařízení u Mony Li- sy, sňal obraz ze stěny a spustil ho po lanku z okna na opuštěné ná- dvoří. Tam už čekal jeho společník. Nádvoří galerie není veřejnosti přístupné, ale snadno se na něj dostanete ze sousedního zámecké- ho parku, kam chodívají lidé z města na procházku. Stačila jediná minuta a Mona Lisa mohla zmizet v houštinách za zdi. Navrhuju, abychom si důkladně prohlédli nádvoří galerie a přilehlou část zá- meckého parku. Mohly by tam být důležité stopy."

Následovala návštěva nádvoří galerie (předem domluvená s ře- ditelstvím) a prohlídka přilehlé části parku. Přitom byly objeveny tyto závažné stopy: Přímo pod oknem sálu, z něhož zmizela Mona Lisa, byla v záhonku růži dobře znatelná šlápota vysoké boty se vzorovanou podrážkou. Velikost č. 43. Stejný otisk byl i v záhonku u zdi, oddělující nádvoří od zámeckého parku.

Dál se tu našly boty, které přesně zapadaly do nalezených šlépě- ji. Správce galerie uvedl, že patří topičovi. Dnes sice není přítomen, ale včera tu byl. Pátrači si zapsali jeho adresu. Jiný významný nález učinil nejmladší pátrač v houštinách za zdí. Skoro v těch místech, kde na druhé straně byla v záhonku podezře- lá šlápota, ležel v trávě zelený zápisníček. Jeho stránky byly úplně prázdné. Když však je vedoucí nahřál nad plamenem svíčky, obje- vilo se na prvním čistém listu slabé, ale přece jen čitelné tajné pís- mo - dalších pět adres.

Pracovník Interpolu navrhl, aby byly tyto osoby, včetně topiče a návštěvníka, který včera omdlel v sálu s Monou Lisou, okamžitě zatčeny. Vedoucí Pidižlíků, mluvčí přizvaných detektivů, však řekl:

"Nesmíme se ukvapit. Máme sice sedm důležitých adres, ale jsou to skutečně všichni, kteří se na krádeži podíleli? Komu patřil tento zápisník? Jistě vám neušlo, že byl tištěný v Německu. Mám důvod- né podezření, že stále ještě nevíme, kdo celou akci organizoval. Známe jen malé rybky, ale štika nám dosud uniká. Nesmíme strůj- ce zločinu zbytečně poplašit, nebo Mona Lisa zmizí navždycky. Dokud si zloději myslí, že jsou bezpeční, vyčkávají s přepravou ukradeného obrazu. Vědí, že jsou všechny silnice vedoucí z našeho města od včerejška hermeticky uzavřené, neodjede odtud jediné auto, aby nebylo důkladně prohledáno. Obsazena jsou i všechna nádraží. Pachatelé by mohli s obrazem uniknout jen pěšky po pol- nich a lučních stezkách, ale toho se neodváží, ve volné přírodě by byli ještě nápadnější. Dobře vědí, že jsou spolehlivě ukryti v davu. Zatím uděláme nejlépe, když budeme střežit byty podezřelých osob a sledovat těch sedm na každém kroku."

Pak se pátrači rozdělili, každý ze sedmi členů družiny dostal ji- nou adresu a podrobný popis jednoho z členů zločinecké bandy. Museli vyhledat ve městě jejich dům a nenápadně hlídat jeho vchod. Stanoviště měl každý zaujmout nejpozději ve 13.00. V úlo- hách zločinců vystupovali přátelé a známí vedoucího. Předem do- stali podrobná informace o celá akci a popis všech kroků, která mají podniknout, i s jejich přesným časováním. Proto všichni de- tektivovi ve svých Skrytech mezi třináctou a třináctou hodinou dvacátou minutou zpozorovali, jak muž, na něhož se přesně hodí popis, který dostali, přichází odkudsi ze středu města a vchází do domu. Podle instrukcí mohli pátrači stanoviště opustit jen tehdy, kdyby podezřelý vyšel ven. Pak se mu měli pověsit na paty a zjistit, kam jde a co dělá. Všichni střežení v dalších patnácti minutách sku- tečně opustili svůj byt a vyřizovali si něco v nejbližším okolí. Ně- kteří šli pro pivo do hostince, jiní telefonovali z pouličního automa- tu nebo šli hodit dopis do poštovní schránky. Detektivové každý pohyb podrobně zaznamenávali. Z krátké pochůzky se podezřelí vrátili po několika minutách domů.

Ve 13.45 vyšli všichni zločinci opět ze svých doupat a tentokrát mířili stejným směrem - do starého přírodního divadla za měs- tem, které je v tuto dobu zcela opuštěné. Až tam je sledovali pátra- či. Někteří se chovali jako zkušení stopaři, jiní - ti menší a nováčci - byli někdy nápadně nenápadní. Několik méně zkušených detek- tivů ztratilo svého muže z dohledu. Podle instrukcí, které dostali před začátkem hry, okamžitě volali na ústředí Interpolu a dostali od pátrací služby zprávu, že se podle hlášení podezřelí stahují k přírodnímu divadlu.

Do oblasti otevřeného amfiteátru se všech sedm sledovaných dostalo mezi čtrnáctou hodinou patnáctou minutou a čtrnáctou ho- dinou třicátou minutou. Přicházeli jeden za druhým a postupně mi- zeli v kabině pod jevištěm. Detektivové zůstali venku v křovinách. Při krátké poradě dostali pokyn, aby byli krajně opatrní, protože banda je ozbrojená a bude patrně střílet. Přijde-li ještě jeden muž, osmý, budou všichni na místě zatčeni.

Ukázalo se, že předpoklad byl správný. Do přírodního divadla přišel jako poslední neznámy člověk, patrně šéf gangu. Podle zpráv, které dostalo ústředí, se tu celá tlupa sešla proto, aby pře- vzala od organizátora krádeže peněžní odměnu a předala mu obraz.

Po čtvrt hodině, ve 14,45 se otevřely dveře kabiny a muži vyšli ven. Na pokyn vedoucího Interpolu vystoupili pátrači z křovin a ozvala se zatýkací formulka:

"Jménem zákona!"

Zločinci místo aby zvedli ruce nad hlavu, začali po detektivech střílet. Užívali zbraně obvyklé při oddílových bojových hrách - hadrové a papírové koule (o jejich výrobě jsme podrobně psali v 1. svazku Velké encyklopedie her na straně 31). Hráči z úvodních instrukcí věděli, že mají mít u sebe nejméně pět koulí a při přestřel- kách mohou házet tak dlouho, dokud nejsou zasaženi letící koulí. Koho koule trefí, je "zraněný" a dočasně vyřazený ze hry, nesmí už dál opětovat palbu ani jinak se zločinci bojovat. Bandité - jak už to bývá - měli život tuhý jako kočka a mohli pálit koulemi tak dlouho, dokud sami nedostali tři zásahy. A protože to byli skuteční padouši, nehráli fair, nepřiznali ani tři zásahy a pokračovali dál v odporu.

Po úvodní přestřelce se tlupa stáhla zpátky do kabiny pod jeviš- těm a začalo obléhání. Zločinci stříleli po detektivech z otevřených oken (která byla předem vysazena z pantů, aby neutrpělo sklo). Bitva skončila teprve v 15.15, kdy ničemům došlo střelivo a vzdali se. Přitom se ukázalo, že jich uvnitř není osm, ale jen sedm. Šéf bandy se dostal dvířky v nestřežené zadní stěně bez oken do lesa a zmizel beze stopy.

Následoval výslech zatčených. Konal se opět v oddílové klubov- ně, všichni byli už dost utahaní a prokřehlí. Následovala tedy hodi- nová přestávka ve hře, spojená s obědem i svačinou současně, ko- runovaná horkým čajem.

Při výslechu se ukázalo, že dopadení darebáci mají kapsy nacpa- né dolarovými bankovkami (byly to herní peníze z různých stol- ních her, businessu, koníčků a sázek, rulety). Zkušení detektivové v nich okamžitě odhalili padělky. Když banda zjistila, že byla šé- fem podvedena a dostala za své zločinné služby falešné dolary, rozzuřila se a vypověděla na šéfa všechno, co věděla. Detektivové uslyšeli, že šéf má odletět dnes v 18.00 čmelákem z letiště na okraji města. Banda totiž uplatila pilota agroletu, aby dopravil muže s obrazem přes silniční uzávěry a vysadil ho u dálnice za Mladou Boleslaví, kde bude čekat pražský taxikář. Hrozilo tedy, že šéf zmi- zí v miliónovém městě, kde bude pátrání značně ztíženo. V 17.00 odjeli občerstveni a odpočatí pátrači na letiště aeroklu- bu, které užívají čas od času i letadla agroletu a Slovairu při práš- kování polí a lesů. To už se začínalo stmívat. Plocha letiště byla temná a pustá, nikde ani živáčka. Osmnáctá hodina uplynula a ni- kdo nepřicházel, hangáry zůstávaly zamčené, silnice k letišti bez je- diného chodce, bez jediného auta.

V 18.15 řekl vedoucí Pidižlíků: "Jak se zdá, pánové, nechali jsme se oklamat. Nikdo sem nepřišel, ani nepřijde. Copak by šéf bandy byl tak naivní a vykládal svým komplicům, kdy a jak se z města do- stane? Vymyslel si to a my jsme mu spolkli udičku i s navijákem. Mám zato, že začíná jít do tuhého. Vraťme se na pátrací oddělení, třeba tam jsou nějaké nové zprávy. Ale moc na to nespoléhám." Než se oddíl vrátil do klubovny, přiblížila se devatenáctá hodina. Podle staré tradice se velká detektivka přerušuje přesně v 19.00 a ve hře se pokračuje až ráno od sedmi hodin.

Teprve nazítří se hra rozběhla naplno a družiny začaly mezi se- bou soutěžit. Pátrací oddělení dodalo všem v 7.00 zprávu, že šéf bandy strávil dnešní noc v interhotelu Zlatý lev. Řídil se zřejmě heslem pod svícnem je tma. Místo aby prchal, vyčkával na vhod- nější chvíli. Je třeba vyslechnout recepční, která měla v hotelu noč- ní službu. (Družiny dostaly adresu další spolupracovnice, kterou měly vyhledat doma a vyslechnout. Každá skupina se tam hnala společně na vlastní pěst a dostala tyto informace:)

"Ano, vysoký pán s černými vlasy, srostlým obočím, mluvící ně- mecky s cizím přízvukem, spal dnes v hotelu. Předložil pas na jmé- no Anton Kurz (byly to jistě falešné papíry), obchodník z Frankfur- tu. Měl velký kufr, který nechtěl svěřit ani vrátnému, sám ho nesl k výtahu. Ráno odjel před šestou hodinou, dřív než jsem skončila v recepci službu. Kromě milého úsměvu mi věnoval desetimarko- vou bankovku (byla falešná). Chtěla jsem mu prokázat laskavost, a tak jsem mu otevřela dveře, aby mohl s tím svým velkým kufrem projít. A všimla jsem si, že nasedá do českého vozu. Ano, tak mě to udivilo, že jsem si zapamatovala jeho poznávací značku, LBN 2530."

Po výslechu recepční volaly družiny do ústředí a dozvěděly se, že vůz LBN 2530 patří jistému Janu Kocourkovi, bytem Kaštanová ulice č. 13. Dostaly hned příkaz dotyčného Kocourka vyslechnout. Stopa tedy vedla pátrače do Kaštanové ulice k dalšímu cizímu člověku, který byl do hry zapojený. Tam se dověděli, že auto sice panu Kocourkovi patří, ale bylo mu včera ukradeno. Již to hlásil na VB. Nové volání do ústředí a odtud pokyn: Nenechte se mýlit, Ko- courek už byl dvanáckrát trestaný. Stiskněte ho, nemluvil pravdu.

Znovu do Kaštanové ulice. Pohrůžka - když nekápnete bož- skou, vystavujete se trestnímu stíhání pro klamání úřadů. Kocourek přizná, že za sto marek odvezl cizího člověka s kufrem do lesní re- staurace nad městem.

Hurá za ním. To už byly mezi družinami značné odstupy. Každá postupovala pohromadě, ale samostatně. V lesní restauraci čekal pracovník Interpolu (vedoucí) se zprávou, že tu šéf bandy skutečně byl, došlo k nové přestřelce, při níž byl zraněn a unikl oknem do le- sa. Prchl s kufrem, v němž je zřejmě drahocenný obraz, a nechává za sebou krvavou stopu.

Krvavá stopa - to byly červené papírky, které šéf odkládal na každém desátém kroku. Hra tedy pokračovala velkou stopovač- kou. Teprve před polednem dostihla první družina vyčerpaného šé- fa v lesní rokli a svedla s ním poslední bitvu. Pak ho zatkla. Ukáza- lo se však, že v kufru jsou jen falešné bankovky, ale není tam hledaná Mona Lisa. Při křižovém výslechu šéf doznal, že obraz ukryl ve sklepení pod středověkým domem na náměstí.

K šéfovi postupně dorazily po červených papírcích i ostatní dru- žiny. Měly sice za první družinou zpoždění, ale nemusely se zdržo- vat přestřelkou a výslechem, mohly proto hned pokračovat v cestě do města.

A Mona Lisa skutečně byla schovaná v malých katakombách, na samém konci vlhkých podzemních chodeb. Obraz s usměvavou mladou ženou v krásném zlatém rámu.

V příštím čísle oddílového časopisu vyšel dlouhý článek o této hře s nadpisem:

"Proč se usmívá Mona Lisa?'

Na konci barvitého líčení byla i odpověď na otázku uvedenou v titulku: "Protože ji dnes slavní detektivové (a následovala jejich jména) našli v zatuchlém sklepení a vrátili zpátky do suchého, pří- jemně vyhřátého sálu našeho slavného Louvru."

Po stopách padělatelů

Rok po "loupeži v obrázárně" jsme hráli další velkou detektivní hru s výtvarným námětem. Podrobně se o ní rozepisovat nebudeme, uvedeme tu jen základní osnovu.

V poslední době se objevila v Evropě i v zámoří záplava paděl- ků slavných obrazů. Falsifikátů je tolik, že se jejich výrobou zřejmě zabývá celý mezinárodní zločinecký gang. Dosud se nepodařilo zjistit v plném rozsahu všechny škody, mnohé padělky se dostaly do sbírek soukromých osob, postiženy jsou však i některé státní galerie. Falsifikáty jsou tak mistrné, že je často nerozeznají ani od- borníci. Nejde jen o padělky existujicích obrazů, ale i o tak zvané "objevy" - neznámá díla slavných mistrů, která se dostávají do prodeje pod falešnou etiketou "nedávno nalezených" nebo "dosud neznámých". Jde především o díla Pavla Cézanna, Pavla Gauguina, Vincenta van Gogha a Degase.

Družiny oddílu opět představuji slavné detektivy, kteři byli při- zváni k řešení tohoto složitého případu. Stopy vedou do našeho města. Je třeba shromáždit důkazy proti podezřelým osobám, od- halit padělky a nakonec vypátrat i místo činu - padělatelskou díl- nu.

Etapy hry:

1. Odborné školení znalců malířského uměni. Družiny postupně navštiví čtyři experty ve čtyřech různých městských čtvrtích. Kaž- dý z nich je zasvětí do techniky, jakou pracoval jeden ze čtyř slav- njch malířů - Cézanne, Degas, Gogh, Gauguin, ukáže jim knihu reprodukcí, upozorní na charakteristické rysy maliřského rukopisu toho kterého mistra. Tito čtyři umělci se dají od sebe dosti snadno rozeznat, nemělo by tedy být problémem, aby se pozorní hráči naučili v krátké době rozlišovat jejich díla podle užitého stylu.

(Čtyři odborníci a čtyři malíři vystupují ve hře proto, že náš od- díl má čtyři družiny.)

2. Postupné návštěvy u čtyř různých překupníků, kteří jsou pode- zřelí, že prodávají falsifikáty obrazů do zahraničí. Každý překup- ník obchoduje s padělky jednoho z výše uvedených světových ma- lířských mistrů. Družiny se u nich vydávají za nákupčí bohatých soukromých sběratelů a hlásí se všude smluveným heslem. Překup- níci jim ukážou vždy řadu reprodukcí, díla různých malířů (se za- krytými signaturami), mezi nimiž je i jeden obraz žádaného mistra. Družina musí tento obraz mezi ostatními poznat a prohlásit, že má zájem právě o tohle dílo. Překupník jim nato oznámí místo a čas, kde jim bude originál předán, jedná s družinou i o ceně. Jestliže se však družina v identifikaci obrazu zmýlí a zvolí z vystavených re- produkcí práci jiného umělce, překupník okamžitě pozná, že před ním nejsou odborníci, za které se vydávají, a větří zradu. Rychle obrázky schová a družinu vypoklonkuje z bytu. Neúspěšní detekti- vové se musí vrátit k odborníkovi, který je učil rozeznávat rukopis tohoto malíře, a nechat se ještě jednou instruovat. Teprve pak mo- hou znovu jít k překupníkovi.

Zahajovací den velké hry skončí pro každou družinu ve chvíli, kdy navštívila všechny čtyři překupníky, poznala všude pravý obraz a získala popis čtyř míst, kde jim budou zítra předány "origi- nály". Vedoucí družiny zaznamená přesný čas, kdy splní poslední z těchto čtyř úkolů.

Pokračovat se bude druhý den ráno. První odstartuje z klubovny družina, která včera uzavřela druhou etapu hry nejdříve - může vyrazit přesně v 7.00. Další družiny vyjdou o tolik minut později, o kolik minut později předcházejícího dne dokončily obchůzku překupníků. Jestliže některá družina nebude včas v klubovně v plné sestavě, musí čekat na opozdilce a ztrácí tak časový před- stih.

3. Výpravy na místa, kde mají být předány padělky obrazů. Jsou to odlehlé objekty za městem. (U nás to bylo přírodní koupaliště, v chladném podzimním měsíci opuštěné, srub na konci lesního údo- lí, strážní budka u žulového lomu, chata na břehu rybníka.) Druži- nám je určeno, v jakém pořadí mají tato místa, dosti od sebe vzdá- lená, navštívit. Tím do značné míry zajistíme, aby se nesešlo víc družin současně u jednoho překupníka a nemusely jedna na druhou čekat. Každá družina postupuje opět společně.

Na těchto liduprázdných místech čekají překupníci. Detektivové jim mají podle scénáře hry nejdřív předat peníze, ale ve chvíli, kdy překupník vytáhne obraz, ozve se zatýkací formulka. Zatčený bude hned vyslechnut. Jeden prozradí, ve které ulici je padělatelská díl- na. Druhý řekne číslo domu. Třetí bude jmenovat výrobce falsifiká- tů. Čtvrtý překupník však prohlédne léčku policie, vláká družinu dovnitř a uprchne.

4. Družina, která obejde všechna čtyři místa a dostane se do kon- taktu s překupníky, získá úplnou adresu padělatelské dílny a ukončí hru tím, že zatkne i hlavního aktéra - výrobce falsifikátů. U nás probíhal závěr velké detektivky takhle: Když se pátrači dostali ke čtvrtému překupníkovi, který je čekal před osamělým srubem, byli odhaleni, vlákáni dovnitř a zamčeni. Ocitli se v temné místnosti s okenicemi zavřenými na železnou závoru, kterou ne- mohli zevnitř uvolnit. Museli se pracně dostávat na svobodu okén- kem na toaletě, které jediné zůstalo jakoby náhodou nezajištěné.

A když družina zazvonila později u bytu, kde měla být padělatel- ská dílna, otevřela jim stará paní. Detektivové tu většinou upadli do trapných rozpaků. Podle příkazu ústředí měli bez prodleni zat- knout už toho, kdo jim odemkne. Jenže komu by se chtělo řikat cizí babičce "zatýkáme vás, jménem zákona!" Co když je to nějaký omyl nebo zrada a dostali od překupníků falešnou adresu nic netu- šících lidí? V minulých detektivkách hrávali úlohu padouchů větši- nou mladí lidé a hlavně muži. Teď před nimi stála šedivá stařenka a vlídně se na ně usmivala: "Copak si přejete, chlapci?'

Když si konečně dodali odvahu a babku zatkli, zavedla je oka- mžitě dovnitř bytu. Jak se pak ukázalo, byla to matka malíře, které- ho zastihli v pokoji u stojanu, na němž právě dokončoval "nezná- mý obraz van Gogha".

Milá stará paní se postarala ještě o jedno překvapení. Když de- tektivové obklopili padělatele a vyzvali ho, aby dal ruce vzhůru, ozvala se babka od kuchyňskych dveří:

"Teď dejte pracky nahoru, vy špiclové!" řekla ledovým hlasem. A mířila na překvapené pátrače černým browningem.

Než se zaskočení detektivové vzpamatovali z úžasu, zmáčkla spoušť. Z revolveru vytryskl pramínek studené vody a úspěšné agenty Interpolu pokropil.

Po této závěrečné pointě dostali do ruky hadr a museli vodu z li- nolea setřít.

Za vítěze v této detektivní hře je považována družina, která vpadne do padělatelského doupěte ze všech nejdřív.